Les i volně žijící zvěř jsou naše přírodní bohatství. To říká lesní zákon i zákon o myslivosti a asi málokdo by nesouhlasil.

Početní stavy spárkaté zvěře, ale v posledních desetiletích výrazně narostly, u některých druhů (např. sika japonský nebo muflon přímo exponenciálně) a v mnohých oblastech České republiky se dostaly do naprosté nerovnováhy s okolním prostředním – tj. lesem a zemědělskými pozemky.

Tato nerovnováha má za následek citelně ekonomické škody. Zemědělci se musí vypořádat s přerytými pastvinami a loukami od divokých prasat. Takto poškozené pozemky není možné kvalitně obhospodařovat a bývají i příčinou poruch zemědělské techniky. Dalším problémem jsou početná stáda spárkaté zvěře, jako jsou jeleni, daňci nebo mufloni, která spásají pole osetá zemědělskými plodinami.

V lese zase přemnožená zvěř okusuje mladé stromky, hlavně listnáče a jedle, poškozený je téměř každý druhý malý stromek (tj. stromek od 0,1 – do 1,3m výšky; u listnáčů je poškozených 45 %, u jedle 46 %) (ÚHÚL 2019). Na mnohých místech naší země jsou listnáče a jedle kvůli okusu zvěří  schopné odrůstat jenom, když jsou za plotem. To je obrovský problém pro obnovu lesů po kůrovcové kalamitě a zásadní překážka pro adaptaci lesů na klimatickou změnu. Bez nalezení rovnováhy mezi zvěří a lesem není možné dosáhnout pestřejších lesů, připravenějších na nové klimatické podmínky. Management zvěře je tedy jedním z klíčových opatření adaptace našich lesů na nové klima, jak je rozvedeno zde a zde.

Vyčíslit přesně ekonomickou škodu na ekosystému je vždy obtížné, a různé zdroje dochází k mírně odlišným hodnotám. Na čem se ale shodují je, že škody způsobené přemnoženou spárkatou zvěří jsou v řádu miliard korun ročně; Ústav pro hospodářskou úpravu lesa (ÚHUL) vyčíslil průměrné roční škody na 4,8 až 5,5 mld Kč (v tom jsou zahrnuty škody na lesích v řádu 3,3 – 3,5 mld Kč ročně a škody v zemědělství ve výši 1,5 až 2,0 mld Kč / ročně). Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti (VÚLHM) vyčíslil škody pouze na lesích na minimálně 2,6 mld Kč / ročně (z čehož 1,2 mld Kč tvoří přímé škody, a 1,5 mld Kč tvoří náklady na ochranu lesa proti zvěři).

Mimo citelných ekonomických škod na velké části České republiky přemnožená zvěř způsobuje, že snahy o pestřejší a odolnější lesy do budoucna nemají reálnou šanci na úspěch. Ztrácíme tím drahocenný čas na přestavbu lesů z monokultur na pestřejší a odolnější porosty.

Základním problémem současného systému myslivosti je, že množství zvěře určené k odlovu se určuje na základě tak zvaného jarního sčítání. Toto sčítání se ale v praxi velmi často děje pouze na papíře a evidují se tak silně nepřesná, popř. úplně smyšlená čísla. Podle nich se určuje, kolik zvěře je třeba odlovit. Množství zvěře určené k odlovu tak často vůbec neodpovídá reálným počtům a míře poškození lesů a zemědělských pozemků v dané oblasti.

Současný systém myslivosti má svůj v základ v 60. letech minulého století a výrazně znevýhodňuje menší vlastníky. Pro honitbu, která je základním organizačním prvkem myslivosti, stanovuje minimální výměru 500 ha. To je výrazně více než v okolních zemích (např. Rakousko 115 ha, Německo 75 ha). Na hranici 500 ha dosáhne v České republice jen zlomek vlastníků, český systém tak výrazně nahrává velkým vlastníkům. Ti menší nemají v praxi možnost vytvořit si vlastní honitby a stávají se členy větších honebních společenstev (zpravidla s honitbami kolem 1000-1500 ha), kde ale nemají reálnou šanci cokoli prosadit. Zatímco v Rakousku a Německu jsou i menší vlastníci v mnohem lepším postavení. Běžná velikost honiteb je v těchto zemích dokonce ještě větší, než jsme zvyklí u nás (1000 – 2000 ha), ale i malí vlastníci mají v takovýchto honitbách své slovo, protože minimální výměry honiteb jsou zde ze zákona výrazně menší. Takže pokud by nebyly potřeby malých vlastníků řešeny (zejména nastavením výše odlovu podle výše škod na lese a zemědělských pozemcích), měli by takoví vlastníci možnost si vytvořit honitbu vlastní. Menší zákonná minimální výměra honiteb tedy nevede k reálně menším vytvářeným honitbám, ale k rovnoprávnějšímu dialogu mezi myslivci a vlastníky.

Vlastníci lesů a zemědělské půdy dlouhodobě požadují posílení svých práv v rámci myslivosti. To umožní nalezení rovnováhy mezi potřebami krajiny a spárkaté zvěře, která v ní volně žije. A právě tato rovnováha je rozhodující pro snahy o adaptaci naší krajiny, zejména lesů, na nové klima.

Poslanecká sněmovna aktuálně projednává novelu zákona o myslivosti, připravenou Ministerstvem zemědělství, která má přinést tolik potřebnou modernizaci současného systému.