Malí vlastníci zmůžou pramálo 

Současný zákon o myslivosti deklaruje vlastníkům práva, pomocí nichž mohou ovlivňovat stavy zvěře na svých pozemcích.

→ Hlasování na valné hromadě: Vlastníci mohou hlasovat v rámci valné hromady honebního společenstva a mohou navrhnout úpravu stavů zvěře v honitbě. Prosadit ale navýšení odlovu mohou jen, pokud mají nadpoloviční většinu hlasů, přitom 1 ha pozemku odpovídá 1 hlasu. Při průměrné velikosti honitby v ČR 1200 ha musí mít takový vlastník či spoluvlastníci dohromady alespoň 601 ha, což bývá zásadní problém.

→ Pronajmutí honitby jinému uživateli: Vlastníci mohou svou honitbu pronajmout jinému uživateli, ale nájemní smlouvy jsou většinou na dobu 10 let a opět vlastník/vlastníci musí mít nadpoloviční většinu hlasů v honebním společenstvu, aby případnou změnu nájemce prosadili. 

Menší vlastník, který je členem honebního společenstva má jen velmi omezené možnosti, jak ovlivnit stavy zvěře na svých pozemcích. Absolutním paradoxem pak je, že i v případě, kdy vlastník s rozhodnutím valné hromady nesouhlasí a je přehlasován, ručí za závazky honebního společenstva celým svým majetkem.

Přičlenění vlastníci nezmůžou nic 

Vlastníci pozemků, které byly rozhodnutím orgánu státní správy myslivosti přičleněny k honitbě vlastní, nemohou o stavech zvěře na svých pozemcích rozhodovat vůbec, jelikož to právo má pouze držitel honitby, kterému byla vlastní honitba uznána. A to zdaleka není jen okrajový případ. Přičleněny můžou být i pozemky v řádu stovek hektarů, jak potvrzuje sedlák Dan Pitek: “Máme přičleněno 300 ha v 3 různých honitbách a na výši odlovu na těchto plochách nemáme prakticky žádný vliv”. 

Vlastníkům druhé a třetí kategorie zbývá jen záchranná brzda 

Z výše uvedeného vyplývá, že podle současného zákona existují 3 základní kategorie vlastníků, jejichž práva a možnost jejich vymožení, se zásadně liší. 

1. Velcí vlastníci, kteří mají většinu ve společenstevní honitbě, nebo jsou dostatečně velcí na to, aby vytvořili honitbu vlastní, mají plná práva a možnost je reálně vymoci, můžeme je tedy označit za “vlastníky první kategorie”.
2.  Vlastníci, kteří mají menšinu v honebních společenstvech, sice teoreticky práva mají, ale prakticky je nejsou schopni vymoci, protože jsou jednoduše přehlasováni, můžeme označit za “vlastníky druhé kategorie”. 
3. Pak zbývají vlastníci, kteří nejsou členy honebního společenstva, anebo byli přičleněni k honitbě vlastní, ti právně ani reálně nejsou schopni ovlivnit stavy zvěře vůbec, můžeme je označit “vlastníky třetí kategorie”. Kolik je vlastníků druhé a třetí kategorie není možné v tuto chvíli na základě veřejně dostupných údajů přesně vyčíslit, ale odhadujeme, že se jedná řádově o třetinu výměry zemědělské půdy v České republice. Odhadem tedy nejméně na třetině honebních pozemků v naší zemi nejsou vlastníci reálně schopni ovlivnit stavy zvěře. 

Jediná možnost, co takovým vlastníkům zbývá, je využít § 39 současného zákona, který by měl být jakousi záchrannou brzdou. 

Záchranná brzda nefunguje 

Současný zákon v § 39 počítá s možností snížení stavu zvěře, vyžaduje-li to mj. zájem vlastníka nebo zájem zemědělské nebo lesní výroby. V praxi ale tento nástroj ve většině případů nefunguje, jak potvrzuje odborný lesní hospodář z Liberecka Jan Duda: “O snížení stavu zvěře podle § 39 žádali vlastníci, jimž vykonávám činnost odborného lesního hospodáře v 6 honitbách. Řízení trvají obecně velmi dlouho. V jednom případě, kdy se uživatel honitby dvakrát odvolal trvalo bez dvou měsíců 3 roky (!). Jedno řízení ještě není ukončeno rozhodnutím ani po dvou letech a dvou měsících. Ostatní dokončená řízení trvala v rozpětí 1,5 až 2 roky. Po celou dobu probíhajícího řízení přitom vlastníkům neúnosné škody dál vznikají.” V praxi je velmi obtížné dosáhnout toho, aby orgán státní správy za současného zákona vydal rozhodnutí podle § 39. Státní správa totiž naráží na absenci jednoznačných parametrů míry únosnosti škod a není schopna nezpochybnitelně posoudit početnost zvěře – překročení/nepřekročení normovaných stavů jako nejvýše přípustného zákonného limitu. Situaci výrazně komplikuje také výskyt nenormované zvěře v honitbách. 

Ale ani tehdy, pokud státní správa uloží uživateli honitby snížit stavy zvěře, nemá vlastník vyhráno. Uživateli honitby totiž nic nebrání splnit zvýšený odlov pouze na papíře tužkou a lov pouze vykázat. V současnosti neexistuje průkazná evidence ulovených jedinců, kterou by se dalo ověřit, zda byla zvěř v honitbě ulovena i ve skutečnosti, či jen administrativně.

Výše uvedené zásadní nedostatky současného systému téměř znemožňují menším vlastníkům pozemků reálně ovlivňovat stavy zvěře a škody na svých pozemcích. Myslivci tak jsou absolutními pány v hospodaření se zvěří na zpravidla cizích pozemcích.